16.6.13

17.06.2013 21:45

16.6.13
První čtení: Gn 50,1-14
Text kázání: Gn 50,14; Sk 7,15-16

Nechť Tvé slovo jasně vzplane a ostříhá našich cest.
Kázání: Milí přátele v Kristu, jsme na konci starozákonní knihy Genesis. Poslední padesátá kapitola této knihy nás referuje o posledním rozloučení s praotcem izraelského národa, s Jákobem.
Jsme svědky impozantního pohřbu, který nese prvky přinejmenším dvou kultur. A to kultury egyptské a předizraelské. Již samotný začátek kapitoly mnohé překvapí. Josef totiž padnul na tvář svého otce, plakal nad ním a líbal ho. O líbání mrtvých čteme pouze na tomto jediném místě v bibli. Z našeho pohledu se však jistě nejedná o neobvyklou věc, polibek na tvář mrtvého člověka je běžnou součástí naší kultury. Polibek je znamením určité sounáležitosti a především symbolem těsných vztahů, především pak uvnitř rodiny a mezi příbuznými. Pravdou je, že v biblickém Izraeli se tento obyčej nepraktikoval, nicméně Josef žil určitou dobu v Egyptě, takže mnoho tamních praktik a obyčejů mohl klidně převzít. To se týká také nabalzamování mrtvého člověka, což byla jistě egyptská specialita, vždyť dodnes jsou mumie egyptských vladařů hlavním tahákem mnohých etnografických muzeí po celém světě.  V Egyptě se mumifikovali především vysocí hodnostáři a panovníci země. Božní faraónové hledali v zachování svých těl stín nesmrtelnosti. Podle víry starého Egypta má pozemské tělo zůstat po smrti zachováno, aby duch neutrpěl rozpadem těla. V tomto směru je křesťanská víra zcela odlišná, neboť nelpí na mrtvém těle, byť je pohřeb v křesťanské tradici důležitý, mrtvé lidské tělo zaniká a s tímto faktem je potřeba se smířit.  
Jákob byl tedy nabalzamován? Proč? Už jsme říkali, Josef žil v poslední době v Egyptě, takže mnohé zvyky přejímá. Snad chtěl skutečně vzdát svému otci velkou poctu, ale možná ho také vedly k tomuto aktu čistě praktické věci, neboť chce svého otce pochovat v keneanské zemi, takže aby se tělo zachovalo bez rozkladu pro daleký převoz, bylo nutné jej nabalzamovat.
Mnohem důležitější, co z textu smíme slyšet, je Jákobovo jméno Izrael. Po své smrti je Jákob jmenován jen jménem Izrael. Toto jméno, dobyté v těžkém a urputném zápase s Bohem u potoka Jabok, vyjadřuje celý jeho životní odkaz a stane se jménem lidu Božího. Od té chvíle to již budou dějiny Izraele, který se budou dále od knihy Exodus velmi složitě a trpce vyvíjet.
Poté, co se na začátku kapitoly chová Josef tak trochu jako Egypťan, v druhé půlce perikopy se již Josef chová opět jako příslušník svého lidu. Přestává být nejvyšším říšským správcem a chová se jako věrný Jákobův syn. Chce svého otce pohřbít v zemi svých otců a proto prosí faraóna, aby mohl na chvíli opustit Egypt. Josef dostává od faraóna svolení a vyrazí na velkou pohřební pouť, aby mohl pohřbít svého otce v jeskyni na poli Makpela, kterou kdysi dávno koupil praotec Abraham. 
Pohřební průvod je vskutku velkolepý. Smutečního průvodu se účastní i zástupci královské rodiny, což svědčí o mimořádném postavení, které Josef v Egyptě měl. Smutečního průvodu se samozřejmě zúčastní také Josefovi bratři a celý Josefův dům.
Zde se opět ukazuje na důležitost pohřbu v tehdejší době. Pohřeb byl samozřejmou součástí tehdejšího života, nešlo ho z běžného života vytěsnit. Bylo rovněž nemyslitelné, že by nebylo poslední rozloučení s člověkem, které bylo taktéž náležitě dlouhé a důstojné. Pohřeb se týkat také širší komunity a pospolitosti, takže nebylo možné, aby pohřeb měl pouze rodinný rozměr a charakter. V případě Jákobova pohřbu šlo též o náboženský prvek. Účast na tomto pohřbu měla všechny členy Jákobova domu ujistit, že víra v jednoho Boha je stmeluje a dáví jim naději do budoucích let.
Místo smuteční zastávky je u řeky Jordán. Mrtvý Izrael je nesen přes poušť až do zaslíbené země. Tato smuteční cesta má být rovněž symbolickou cestou, neboť o mnoho let později zde půjde Mojžíš se svým lidem, aby putoval pouští do zaslíbené země. Zesnulý praotec Izrael má přecházet svůj lid cestou, kterou půjde z Egypta. 
U řeky Jordánu je pak provedena sedmidenní smuteční slavnost, která zřejmě měla silně egyptské rysy, neboť okolní obyvatelstvo nazvalo toto místo Smutkem Egypta. Pak však k činu přicházejí Josefovi bratři, kteří jsou v celém příběhu hodně upozaděni. Nicméně nyní přichází jejich chvíle. Donesou mrtvé Jákobovo tělo do jeskyně v Makpele. Tam byl Jákob-Izrael pochován.
Celá smuteční slavnost končí prostým konstatováním, že Josef se vrací se svými bratry do Egypta. Nezůstanou tedy doma, ale vrací se do Egypta. Do země, kde budou zanedlouho zotročeni, neboť přijde faraón, který již neznal Josefa. Kniha Genesis nakonec definitivně končí Josefovou smrtí. Josefovi bylo 110 let, když zemřel. Byl nabalzamován a jeho tělo spočinulo v rakvi v Egyptě. Jeho tělo však nakonec bude pohřbeno v zaslíbené zemi. Josef byl Egypťanem pouze na oko, v jeho žilách kolovala židovská krev a proto na smrtelné posteli prosil své syny, aby jeho kosti byly přeneseny do zaslíbené země. Jeho přání bylo nakonec splněno, jeho ostatky spočinuly v šekemském hrobě.
Josefem končí praotecké příběhy. Jeho smrtí v Egyptě si měl izraelský národ připomínat, kterak se dostal do Egypta, aby pak mohl být Mojžíšem vyveden do zaslíbené země. Putování z Izraele do Egypta a z Egypta do Izraele se stane i v případě malého Ježíše Krista. I on musel tuto pouť společně se svými rodiči podstoupit jako velmi malé miminko. Do Egypta utíká před vzteklým Herodem, aby se po jeho smrti mohl opět do své vlasti vrátit a započat své velké dílo spásy, které se mu podařilo vykonat. Za to patří Bohu díky.

Modlitba: Nebeský Otče, děkujeme Ti za celou knihu Genesis, že zůstala součástí jedné bible, neboť jedině tak víme, kde jsou kořeny izraelského národa a proč musel na tento svět přijít Ježíš Kristus, aby obětoval svůj život pro spásu nás všech.

—————

Zpět