19.1.2014

18.02.2014 17:38

Bohoslužby 19.1.14
První čtení: Sk 11, 19-30
Text kázání: Sk 11, 25

Ó tvůrce, Duchu svatý přijď a rač v myslích našich hostem být. 

Kázání: Milé sestry a milí bratři, konec 11. kapitoly Skutků apoštolských se vám možná nezdál příliš dramatický a vypravěčský poutavý, nicméně je v mnoha směrech zajímavý a poučný.
Za prvé se zde dozvídáme, že na úsvitu křesťanských dějin byli i jiní pracovníci na Boží vinici než pouze Jan, Petr nebo Pavel. Tím pracovníkem je Barnabáš, který byl z Jeruzaléma poslán do Antiochie, kde velké množství pohanů uvěřilo a obrátilo se k Pánu.
Co o Barnabášovi vlastně všechno víme? Barnabáš pocházel z kněžské židovské rodiny z Kypru. V Jeruzalémě měl však část své rodiny, byl totiž bratrancem Jana Marka. Ke křesťanství se Barnabáš přihlásil v Jeruzalémě, svůj majetek na Kypru prodal a věnoval ho na potřeby jeruzalémského sboru. V našem textu jste mohli o Barnabáši číst, že to byl „muž dobrý, plný Ducha svatého a víry“, což je jistě velmi dobrá vizitka. Barnabáš zastupoval apoštoly v syrské Antiochii a společně s apoštolem Pavlem jeden rok pracovali v tamějším křesťanském sboru. Byl to nakonec Barnabáš, který osobně pozval Pavla z Tarsu, aby mu pomáhal v Antiochii. Ze strany Barnabáše to byl i kus odvahy, protože Pavel byl známý tím, že nejprve křesťany krutě pronásledován. Barnabáš byl však veden Duchem svatým a správně rozpoznal, že Pavel je ideálním člověkem, aby právě mezi pohany kázal a učil o Kristu.
Dělná spolupráce s Pavlem však v Antiochii neskončila, nýbrž pokračovala dále. Barnabáš byl totiž velkým příznivcem misie mezi pohany, takže spolu s Pavlem se účastní misijní cesty, při které založili mnoho maloasijských sborů. Nám se zdá, že apoštol Pavel byl vůdčí osobností v misii mezi pohany, ale zpočátku to bylo naopak. Barnabáš byl vůdčí osobností, zatímco Pavel byl ten druhý, který se od Barnabáše mnohému naučil. Ty role se později obrátily, nicméně zpočátku byl Barnabáš skutečně hlavním vůdcem a tahounem. Známá je rovněž roztržka mezi Pavlem a Barnabášem, o které čteme v 15. kapitole Skutků apoštolských. Tam je popisováno o tom, že oba se nakonec rozešli. Pavel se však  ve svých dopisech vyjadřoval o Barnabášovi vždycky s úctou a respektem, což svědčí o tom, že Barnabáš byl skutečně široce respektovanou osobou a je velká škoda, že křesťanská tradice na něho tolik nemyslí jako na apoštoly Jana, Petra nebo Pavla.
Za druhé nás konec 11. kapitoly referuje o tom, že Antiochie se dostala do světových encyklopedií a slovníků, protože zde poprvé byli učedníci nazváni křesťané. Toto pojmenování pak natolik zdomácnělo, že se začalo tohle označení velmi běžně používat. Slovo „křesťané“ by se dalo přeložil jako „Kristovi stoupenci“ nebo „Kristovi služebníci“. Nutno však podotknout, že původně šlo o posměšné pojmenování, které vymysleli právě obyvatelé syrské Antiochie. Tímto způsobem se totiž obyvatelé Antiochie posmívali oddanosti učedníků ke Kristu. Pojem „křesťan“ však velmi rychle zdomácněl, protože už zhruba od roku 60 po Kristu se začíná běžně vyskytovat. Pojem „křesťan“ je skutečně výstižný a platí i pro dnešní dobu. My jsme také především křesťané a až potom jsme teprve evangelíci. Hlásíme se totiž nejprve ke Kristu, vždyť nechceme patřit nikomu jinému a až poté se hlásíme ke své konfesi, ke svému vyznání. Výstižný pojem „křesťan“ nás navíc spojuje se všemi křesťany na celém světě bez ohledu na jejich konkrétní konfesi, což nás může podobně jako v Antiochii vybídnout k solidaritě s těmi křesťany, kteří zrovna trpí nebo mají nouzi.  
Za třetí se v našem příběhu dovídáme o prorocích, kteří působili i v Novém zákoně. Častokrát se má zato, že posledním prorokem Nového zákona byl Jan Křtitel, který připravoval cestu pro příchod Ježíše Krista. Ovšem zde je zmínka o proroku, který se jmenoval Agabus. Tento prorok sice nebyl tak známý jako Jan Křtitel, ale byl rovněž veden Duchem svatým a prorokoval, že po celém světě nastane velká bída a hlad. Tohle proroctví se také vyplnilo, ovšem zajímavé na tomto proroctví je skutečnost, že je spojováno s dobrovolnou sbírkou pro bratry v Judsku. V textu je zmínka, že na sbírce se podíleli učedníci každý podle svých možností. Šlo tedy o dobrovolnou sbírku, která měla být takovou solidaritou s jeruzalémským sborem, který zažil velkou vlnu pronásledování a rovněž údobí hladu a neúrody. Mnozí z Jeruzaléma uprchli, ale někteří zůstali a potřebovali pomoc. Pomoc nejenom duchovní, ale také hmotnou, proto byla tato sbírka velmi rychle poslána jeruzalémským starším, aby pak byla adresována těm nejpotřebnějším. Jak je vidno, dějiny finančních a hmotných sbírek začínají již v rané církvi, protože trpí-li jeden úd církve, trpí tím celá církev.
Milí přátele v Kristu, z jednoho křesťanského sboru v Jeruzalémě, vzniká další sbor, tentokrát v syrské Antiochii, která byla střediskem různých kultur a náboženství. To však vůbec nevadilo tomu, že zde mohl vzniknout silný a živý křesťanský sbor, který se stal dobrou základnou pro vysílá dalších křesťanských misií do Malé Asie. Tento sbor vznikl především tím, že zde přicházeli křesťané, kteří byli pro svou víru v Jeruzalémě pronásledováni. Svou víru však tito odvážní křesťané v Jeruzalémě nezanechali, nýbrž přinesli si ji se sebou a dělili se o ní se všemi obyvateli Antiochie. Jedině tak vznikl početně velký sbor, který velmi záhy mohl také finančně podpořit chudé v Jeruzalémě. I to je možný model samofinancování naší církve do budoucna, tj. získávat nové a nové křesťany a nemusíme se bát budoucnosti.

Modlitba: Nebeský Otče, dnes jsme mohli číst, že církev rostla, ale byla rovněž pronásledována. Také jsme slyšeli o sbírce pro potřebné, kterou učedníci ve svém středu velmi rychle posbírali. Dej, abychom rovněž nezapomínali na všechny křesťany, kteří potřebují naší přímluvu i pomoc. 

—————

Zpět