26.1.14

18.02.2014 17:38

Bohoslužby 26.1.14
První čtení: Sk 12, 1-25
Text kázání: Sk 12,5 ; Ž 116,15

12,5 Petra tedy střežili ve vězení a církev se za něj stále modlila k Bohu.
Ó tvůrce, Duchu svatý přijď a rač v myslích našich hostem být. 

Kázání: Milé sestry a milí bratři, apoštol Petr se opět dostává do úzkých. Opět na něho dolehne krutá vlna pronásledování a dostává se do vězení. Tentokrát může čekat jen to nejhorší, neboť nedávno popravili jeho spolubratra, apoštola Jakuba, který byl bratrem Ježíše Krista.
I v takto beznadějné situaci však církev v Jeruzalémě rozhodně nezahálí. Celé společenství církve se intenzivně modlí za Petra. To je velká posila a pomoc. Vědomí, že na vás myslí lidé v obtížné životní situaci.
Sestry a bratři, modlitba může vysvobodit a zachránit. Neplatí to samozřejmě automaticky a za každých podmínek, je však možností křesťanského života. V modlitbě totiž také vyjadřujeme věrnost a oddanost ke svému Bohu. A z našeho dnešního žalmu víme, že „velkou cenu má v Hospodinových očích oddanost…“ 
Ten, kdo se odvažuje celé odevzdat druhému, musí mu důvěřovat. Bez důvěry není odevzdanosti. Když přepadly těžké zkoušky žalmistu nebo apoštola Petra, neptali se Boha, proč je to potkalo, ani nevyzvídali na Bohu, jak to poslouží jejich víře, ani nic  nevyčítali Bohu, že je krutý nebo nespravedlivý, ale odevzdávali se Božímu milostivému jednání  s novou  pokornou důvěrou k němu, o čem svědčí celá žalmistova modlitba: „Hospodine, zachraň mi život“ (v.3,4). Důvěra, i když se slzami v očích, přece jen přijímá všechny cesty, po kterých své věrné vede Pán Bůh. Důvěra pevně počítá s tím, že Bůh může vzít do svých všemohoucích rukou i ty nejtěžší chvíle našeho života. Jeden učenec o důvěře napsal: „Kdo ztratil důvěru, víc ztratit nemůže“ (Publius Syrus). Kdo se odevzdává Bohu, ten i ve chvílích zkoušek mu důvěřuje a ten se zcela určitě dočká i Božího vysvobození a vnitřního zmocnění.
Jestliže pozorně čteme celý 116.žalm zjistíme, že oddanost  do Hospodinovy vůle vede žalmistu k vroucí modlitbě, takže prožil novou zkušenost víry, když vyznává: „sklonil ke mně ucho“, nebo: „on slyší můj hlas“ (v.1,2). Modlitba je zdrojem vnitřních a duchovních sil, dává vnitřní pokoj do duše i uprostřed nejrůznějších zápasů a úzkosti. Modlitbou vyznáváme, že na věci sami nestačíme, a proto je všechny odevzdáváme Bohu, protože jen on  stačí na všechno. Síla a moc modlitby v úzkostech je velmi pěkně vyjádřena v apoštolových slovech: „netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu“ (Fp. 4,6). Jsou věci, které ve svých životech beztak nezměníme, jsou i takové, které se po čase mírně zlepší, ale možná budou i takové, s nimiž se Boží děti povlečou po celý svůj život. I v takových situacích je oddanost do Boží vůle  spojená s důvěřivou modlitbou nejlepším řešením.
Kdo se odváží druhému důvěřovat, svěřit mu sebe třeba i na celý život, činí tak i proto, že ho miluje. Když se žalmista ocitl v úzkostech smrti a podsvětí, utíkal se k Bohu, protože ho miloval. Už začátek  Žalmu 116 začíná vyznáním lásky k Bohu: „Hospodina miluji“ (v.1). V lásce jde o opravdový a hluboký vztah, je-li to pravá láska. Jen ten, kdo miluje, se druhému odevzdává ve všech situacích života. To také činil žalmista i apoštol Petr.
Pán Ježíš říká, že význam Mojžíše i Proroků se shrnuje v lásce: „Miluj Hospodina Boha svého celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ a „Miluj bližního svého jako sám sebe,“ neboť na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci (Mt 22, 37-40).  To je kulminační bod odevzdanosti Bohu.
Ale ani pravá, hluboká láska k Bohu a  bližním  není jen naše vnitřní etická kvalita, nikdo se bez víry nenaučí milovat svého Boha tak, jak má. Aby člověk mohl vyznat: „Miluji Hospodina“ musí dovolit Božímu slovu, aby  působilo v jeho srdci a skrze Ducha Svatého přineslo své ovoce. Apoštol to pěkně vyjadřuje slovy: „ Ovoce Božího Ducha je láska, radost…“ (Ga 5, 22). Pán Ježíš dokonce říká, že  před jeho příchodem  „mnozí odpadnou a budou se zrazovat“ právě proto, že „vychladne láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen“ (Mt 24, 10-13). Kdo Pána Bohu miluje, bude mu odevzdán cele v štěstí i v neštěstí, v radostech i v bolestech vydrží až do konce.  „Velkou cenu má v Hospodinových očích oddanost jeho věrných až k smrti.“  
I tímto slovem (Ž 116, 15) nás Pán Bůh povzbuzuje k takové  bezvýhradné odevzdanosti a službě Bohu, která je neoddělitelná od důvěry, modlitby, lásky a naděje. Jedno latinské přísloví říká: „Per aspera ad astra- Trnitou cestou ke hvězdám.“  Tedy přes všechna trápení, pokušení, těžkosti, soužení, bolesti a utrpení tohoto věku k věčné radosti, kde všechny pozemské zápasy pokušení, soužení jednou pro vždy skončí. A tak si jistě v pustém vězení musel apoštol Petr v mysli připomínat žalmistova slova: „Velkou cenu má v Hospodinových očích oddanost jeho věrných až k smrti.“
Modlitba: Nebeský Otče, velkou moc má modlitba upřímných a zapálených lidí. Kde se celé společenství církve modlí za konkrétní lidi, kteří potřebují pomoc a podporu. Kde se takto církev konkrétně modlí za druhé, je živá a angažovaná a je vpravdě církev adventní. Pane, probuď v nás zájem o druhé, abychom na ně mysleli na modlitbách a v modlitbách nikdy nepolevovali. amen
 

—————

Zpět