9.2.14

18.02.2014 17:39

Bohoslužby 9.2.14
První čtení: Sk 14, 8-21
Text kázání: Sk 14, 22

14,22 Všude tam posilovali učedníky a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře; říkali jim: "Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království."

Ó tvůrce, Duchu svatý přijď a rač v myslích našich hostem být. 
Kázání: Apoštol Pavel je spolu s Barnabášem v Lystře, kde se především praktikovalo pohanské náboženství Řeků.
To pohanské náboženství Řeků bylo pochopitelně zcela odlišné od židovského náboženství. Řekové se již odmalička učili ve škole, že svět je plný různých bohů a bohyň. A těch bohů bylo skutečně v řeckém panteonu velké množství. Také představa těchto bohů bylo zcela odlišná od židovských představ, protože Židé měli striktně zakázáno si Pána Boha představovat v jakékoliv podobě. Řekové na tom byli pochopitelně jinak, ti si představovali bohy jako lidi se všemi jejich zvyky i slabostmi a považovali je za nesmrtelné a všemocné. Bohové řeckého panteonu se ženili a vdávali, měli milenky a milence, válčili mezi sebou, dělali si naschvály a atd., prostě a jednoduše nic lidského jim nebylo cizí.
A do tohoto cizího prostředí přicházejí Pavel s Barnabášem, aby jim zvěstovali evangelium. Aby své evangelium také dosvědčili skutkem, uzdraví v Lystře chromého člověka od narození. Tento skutek na Řeky velmi zapůsobil. Vždyť, kdo jiný než některý mocný bůh by mohl uzdravit člověka od narození chromého? A tak obyvatelé Lystry usoudili, že oba křesťané jsou ve skutečnosti mocní bohové. A tak Barnabáše prohlásili za Dia a Pavla za Hermese, protože to byl on, který hlavně mluvil a výmluvně kázal. A v řecké mythologii je tomu skutečně tak, že Zeus byl považován za vládce bohů a Hermes za božského posla, tj. toho, který vyřizoval boží zvěst.
Tak vzácnou a váženou návštěvu ze samotného panteonu je třeba jaksepatří uvítat, protože kdyby se bohové náhodou rozzlobili anebo urazili, tak by to bylo moc zlé a nepříjemné. A naopak, když si bohy příznivě nakloní, tj. získají na svou stranu, může z toho mít město a jejich obyvatelé další prospěch a užitek. Na náměstí v Lystře byl zrovna kněz z Diova chrámu, který hned využil příležitosti a konal svou povinnost. Honem přivedl zasvěcené býky, slavnostně ozdobené věnci, a chystal se je na náměstí Pavlovi a Barnabášovi obětovat.
Pavel s Barnabášem se velmi polekali! Právě od takového modlářství přece chtěli obyvatele Lystry odvést. Vždyť oni sami jsou jen obyčejní a prostí lidé, z masa a kostí, žádní převlečení bohové, kteří si udělala krátký výlet z panteonu. Pavel s Barnabášem určitě nebyli bohové, ale služebníci úplně jiného Boha, kteří do Lystry přišli, aby svému Bohu sloužili. 
Přízeň davů je však křehká a stačila návštěva několika nepřejících agitátorů odjinud, ti strhli lid ve městě na svou stranu a všechno bylo rázem jinak. Pavel, před chvílí ještě předmět úcty až náboženské, se stává předmětem hněvu, živým terčem. Házeli po něm kamením, až to vypadalo, že vypustil duši. Za městem, kam ho odtáhli, se Pavel probral a s Barnabášem se pak odpotáceli o město dál, do Derbe. I tam, jak čteme, kázali evangelium a získali mnoho učedníků.
Pak se opět vraceli nazpět a povzbuzovali své nové sestry a bratry. A jak to dělají? Slovem. Zvláštním slovem, které ale vůbec jako povzbuzení nevypadá: „Musíme projít mnohým utrpením“ či doslovněji přeloženo, mnohou úzkostí. Jako by říkali: nepočítejte jen s velkými úspěchy a okázalými vítězstvími. Nemyslete, že víra v Krista vám přinese jenom dobrou náladu, vnitřní pohodu, usnadnění života, více jasu a opravdové radosti. Neočekávejte, že když věříte, všechno zlé se vám vyhne velkým obloukem, že vás nepostihnou zlé nemoci a nepotkají zlí lidé, bacily a karamboly. Nikoli, musíme projít mnohou úzkostí a víra v Krista vám někdy úzkostí ještě přidá. Například některé lidi si znepřátelíte, takže s vámi nebudou mluvit. V časech tak vzácně tolerantních, jako jsou naše, vás sotva kdo bude kamenovat či jinak trápit proto, že se hlásíte ke Kristu, ale vyvoláte si protivenství třeba tím, že nebudete moci schvalovat to, co jiní běžně dělají a normálně schvalují. Nemyslete, že víra je recept, jak se všemi lidmi žít v naprostém souladu a v pohodě. Zkoušet to sice máme, pokud na nás je, se všemi žít v pokoji, ale ono to není jenom na nás. Však ani Ježíš nežil v pohodě a v naprostém souladu se svým okolím, i jeho se pokoušeli ukamenovat už v počátcích jeho působení a úspěšně ho ukřižovali na samém konci. Ani on se tomu nemohl vyhnout a také my musíme projít mnohou úzkostí. Nebude to jinak. Však „Na světě soužení míti budete“, řekl Kristus svým učedníkům zcela vážně a upřímně.
Sestry a bratři, to, co vás souží, trápí, ničí, znejišťuje, to není jen zbytečná a marná nahodilost, která jednou pomine. To, čím procházíte a co ve vás budí úzkost, to k něčemu míří, cosi se tím naplňuje, to má hluboký smysl. Jaký je ten hluboký smysl, to se většinou hned nedozvíme, to je skryto v tajnosti Božích úradků, to teprve bude jednou plně zjeveno. Zatím mějte dost na tom, že soužení a úzkosti jsou tu proto, abyste vešli, abyste došli, aby se naplnilo něco, co má být naplněno. Když je nám zle, opakujme si hezky po kralicku: „Musíme skrze mnohá soužení vjíti do Království Božího“.

Modlitba: Nebeský Otče, víra nám v životě pomáhá a dává nám sílu. Není však receptem na dokonalý život bez konfliktů. I život víry je naplněn mnohým zápasem a těžkostmi. Jsme jenom lidé, ne bohové. A jako lidé jsme plní emocí a svých vlastních myšlenek a nápadů. Začlenit to své do společenství více lidí je někdy těžké a složité. Je to zápas a boj. Věřme však, že ten boj o dobrou věc přinese své ovoce a bude přínosem i pro druhé lidi. V této vizi dělejme svou práci. amen 

—————

Zpět