13.4.2014

Bohoslužby 13.4.14
První čtení: Sk 19, 1-22
Text kázání: Sk 19,13-17  Dt  5,11

13  Také někteří židovští zaříkávači, kteří cestovali od města k městu, pokusili se užívat ke svému zaklínání jména Pána Ježíše. Nad těmi, kteří byli posedlí zlými duchy, říkali: "Zaklínáme vás Ježíšem, kterého káže Pavel."
14  Tak to dělalo sedm synů Skévy, prý židovského velekněze.
15  Ale zlý duch jim řekl: "Ježíše znám a o Pavlovi vím. Ale kdo jste vy?"
16  Tu člověk, v kterém byl ten zlý duch, se na ně vrhl, všechny je přemohl a tak je zřídil, že z toho domu utekli nazí a plní ran.
17  To se rozhlásilo mezi všemi židy i pohany, kteří žili v Efezu; na všechny padla bázeň a jméno Pána Ježíše bylo ve velké úctě.

Pane, otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého. amen
Kázání: Milé sestry a milí bratři, když se podíváme do velké knihy křesťanských dějin, tak musíme překvapivě konstatovat, že nebylo století, které by nebylo poznamenáno nějakým velkým čarodějnickým procesem.
Tyhle procesy byly většinou okázalými projevy moci a síly tehdejší vládnoucí církve. Mnoho lidí bylo tehdy nespravedlivě upáleno. Inkviziční procesy nadělaly v celé Evropě a Americe opravdu mnoho zlé krve a řevnivosti. Na druhé straně je však postoj církve, která čarodějnictví neschvaluje, správný. Zaklínat a ovládat druhé lidi ve svůj vlastní prospěch, nemá se zvěstí evangelia opravdu co společného.
I v Efezu se vyskytovali čarodějové a zaklínači. V našem textu se přímo hovoří o sedmi synech židovského velekněze Skévy. Tihle lidé putovali od města k městu a pokoušeli se užívat ke svému zaklínání jméno Ježíše Krista. A na svých cestách si všímali především lidí, kteří byli posedlí zlými duchy a snažili se je vyhánět v Kristově jméně. 
Sestry a bratři, dnešní příběh o zaklínačích je poučný rovněž  tom, že nelze Boží jméno, tedy i jméno Božího syna, brát nadarmo. Kdo takto jedná, může zle dopadnout a narazit, může na vlastní kůži poznat, že není radno porušovat druhé Boží přikázání.
To druhé Boží přikázání totiž zní: Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval." (5 Mojžíšova 5,11)
Ano, u starých Izraelitů se zneužitím jména Hospodinova mínily zaklínací praktiky, jaké byly obvyklé u pohanských národů kolem nich. Ti se pokoušeli donutit bohy zaklínacími rituály, aby splnili přání lidí. Izraelita měl vědět, že Boha Izraele není třeba zaklínat a uprošovat, protože on sám je vždy pro člověka, je Hospodin - Bůh zde přítomný.
Jaký význam má druhé přikázání pro nás dnes? Hřeší proti němu ten, kdo bere jméno Boží nadarmo, kdo kleje, kdo nedodrží daný slib, kdo křivě přísahá. Tak se to učíme v křesťanském katechismu.
Braní jména Božího nadarmo se děje často nejen u nevěřících, ale i mezi námi, kteří se považujeme za věřící křesťany; mezi námi, kteří máme jméno Boží oslavovat - viz prosbu Otčenáše: posvěť se jméno tvé.
Jak k tomu mohlo dojít, že lidé tak snadno proti druhému přikázání desatera hřeší? Kdesi v dávné minulosti byl zbožný zvyk vyjadřovat trvalý vztah k Bohu častým zbožným vyslovováním jeho jména. Dnes z toho zbyla bezmyšlenkovitá vycpávka, prázdný zvuk: "Ach Bože, to ten čas letí!" - "Ale, Bóže, copak na tom záleží!" „Pro Kristovy rány“ a tak podobně. Co bylo kdysi svědectvím hluboké víry, je dnes bezduchým žvaněním, svědectvím malověrnosti a neúcty k Bohu.
Kdo to se svou vírou chce brát jen trochu doopravdy, ten takhle nemluví. A co si myslet o člověku, který v neděli už cestou z kostela kleje, krucifixuje, himelhergotuje? Buď tím chce říct: "Lidi, já sice do kostela jdu, ale neberte to vážně, já jsem ve skutečnosti nevěrec." - A to je ošklivé. Nebo tím vyjadřuje: "Lidi, neberte vážně nic, co říkám. Já plácám, co mi slina na jazyk přinese." A to je smutné.
Pak je tu druhá podoba zneužívání jména Božího: lehkomyslné slibování a nedodržení daného slova, křivá přísaha. V horském kázání v Matoušově evangeliu po nás Pán Ježíš žádá jednoznačně: Ty, křesťane, ty nepřísahej! Nedělej slavnostní sliby. Tvá řeč ať je ano/ano, ne/ne. Jsi-li věrohodný, pravdivý, pak to stačí.
Všelijaká ta ujišťování: "Na mou čest! Čestné slovo!" - ta jsou známkou, že ten člověk zpravidla lže a ví, že ho lidé mají za lháře; a tak se domáhá, aby mu aspoň tentokrát aspoň trochu věřili.
Pak je tu třetí podoba zneužití Božího jména - to když někdo příliš rychle svou vůli vydává za vůli Boží. V každém člověku je jakýsi prapud k poroučivosti. Dělá nám dobře, když druzí musí tancovat, jak my pískáme. A nejen vladaři vyhlašovali své války a zákony ve jménu Božím, i dnešní panovační lidé rádi svou poroučivost podkládají vůlí Boží. Ta se ovšem vždy podivuhodně shoduje s tím, co chtějí oni. To je ošklivá podoba braní jména Božího nadarmo ke zneužívání moci a nátlaku na druhé lidi. Vždyť Bůh bible, Otec Ježíše Krista, se nestaví na stranu mocných a panujících diktátorů ve státě či v rodině, ale staví se po bok slabých a utlačovaných. Jak často hřešíme proti druhému přikázání, když se těm nad sebou uctivě klaníme a ty pod sebou panovačně kopeme.
Každý máme nad někým moc, a máme ji používat tak, jak to dělá Bůh: Být věrní i vůči nevěrným. Být laskaví i vůči zlostníkovi. Brát ohled i na bezohledného. Usmívat se i na zamračeného. Být stále ochoten ke smíru. Tak může jednat mocnější jen v síle moci Boží.
Pro nás lidi se Bůh nazval jménem Jahve, což znamená: Jsem ten, který je tu pro vás. Pro nás lidi přijal Boží Syn jméno Ježíš. A i toto jméno je celá věta: Bůh je pomoc. Ano. Ve jménu Božím, s pomocí Boží, můžeme zvládnout vše- i smrt.
Proto je dobře každý den i každý významnější čin začínat "ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého."
Modlitba: Nebeský Otče, dej, ať si uvědomujeme, kdy všude bereme tvé jméno nadarmo. Dej, abychom tě neoslovovali bezmyšlenkovitě, ale vždy s vědomím, že tvé jméno je nám nadmíru drahé a vzácné a že nemá být zneužito proti druhým lidem. Amen