2.3.14

Bohoslužby 2.3.14
První čtení: Sk 16, 1-15
Text kázání: Ga 3, 26-29

Kázání: Milé sestry a milí bratři, slova apoštola Pavla z epištoly ke Galatským potvrzují také to, co Pavel sám v praxi činil a dělal. Na jeho druhé misijní cestě, která ho společně s novým spolupracovníkem Silasem dovedla až do vzdálené Makedonie, je pěkný příklad toho, že Pavel nedělal rozdíly komu má zvěstovat evangelium a komu nemá. Jinými slovy, kázal a zvěstoval evangelium všem, kteří měli o jeho zvěst skutečný a vážný zájem.
Příběh, který se odehrál ve Filipech, to jenom dokresluje. Pavel tam za městskými hradbami oslovil ženy. Sice ženy zámožné a dobře situované, ale přesto ženy, které v tehdejší společnosti měly přece jenom jiné postavení než je tomu dnes. Byly to ženy, které dychtily po upřímné zvěsti Bible. Tyhle ženy se totiž začaly zajímat o židovství, věřily v jednoho Boha a světily sabat, tedy sobotní den odpočinku. To byl dobrý a navazovací bod pro apoštola Pavla. Ten si toho všímá a tak se rozvíjí příběh mezi Pavlem a ženami, ale především mezi Pavlem a zbožnou Lýdii.
Lýdie byla zřejmě původně pohanka, snad svobodná snad vdova, která však našla zalíbení v židovské víře. Nechala se pro tuto víru natolik nadchnout, že sama začala dodržovat některé předpisy židovské víry a dbala rovněž na určité očišťující úkony.
Lýdie byla ze zámožnější rodiny, měla pěkný dům a mnoho služebnictvo, sama pak obchodovala s drahými purpurovými látkami, tedy s luxusním zbožím, které bylo pouze pro velmi bohaté a movité obyvatelstvo.
Ve Filipech však bylo hodně římského obyvatelstva, především pak hodně vysloužilých vojáků a úředníků, kteří si někdy rádi připlatili za něco, co je mohlo přiblížit lesku a bohatství velkého Říma.
Tak tuhle ženu Lýdii zaujal apoštol Pavel. Jenže Pavel by sám svou moudrostí, výřečností a svým kázáním u Lýdie asi nezapůsobil, kdyby Duch svatý nebyl přítomen. V textu doslovně čteme, že to byl sám Pán, který jí otevřel srdce, a ona přijala, co Pavel zvěstoval. Bez zázraků shůry to opravdu nejde. Když Pán Bůh nepožehná naší práci a našemu úsilí, je naše budování a zvěstování marné. Pán však byl při díle při Pavlově práci ve Filipech. A jde to opravdu poznat. Lýdie a celý její dům se nechá velmi záhy pokřtít. Takže Lýdie, jakožto nově pokřtěná křesťanka, se oblékla v Krista. Staré pominulo, hle je tady nové. I Lýdie byla nyní v novém šatu. Myslím si, že ta látka jejího nového oblečení byla mnohem krásnější a vzácnější než všechny purpurové látky, které kdy prodala. A již také není rozdílu mezi židem a pohanem, mužem a ženou.
To si dobře uvědomil i apoštol Pavel, když na svých misijních cestách mohl zažívat tuhle Kristovu milost, která je pro všechny lidi na celém světě bez rozdílů. Proto může apoštol Pavel bořit zaběhané způsoby života a zvěstovat evangelium také pohanům i ženám.
A budou to především pohané a ženy, kteří zaujmou důležité místo v mladé křesťanské církvi.
Lýdie pak po svém křtu nabídla Pavlovi a jeho spolupracovníkům svůj dům k dispozici. Měli být jejími hosty. Což při poutnickém způsobu apoštola Pavla jistě byla vydatná a příjemná pomoc. Najít střechu nad hlavou a těšit se něčí podpoře a zájmu. Tak církev v pohanském světě rostla a sílila. Měla už své první mecenáše a podporovatele. Tak se evangelium dostalo do Evropy vlastně navzdory Pavlovým plánům. Bůh měl plány své, a ty byly jiné. Pavel a jeho lidé se však jimi nechali vést, a tak vše pokračovalo mnohem lépe, než čekali. Síla prvotního křesťanství hodně spočívala na otevřenosti. Že najednou se otevírá volná cesta k Bohu, jakožto k Otci. A všichni mohou být pozvání a všichni mohou být dědicové toho, co Bůh zaslíbil.
Být dědici něčeho, znamená, že můžeme být do budoucna zabezpečeni. Již nejsme ponecháni jenom sami sobě, napospas svým schopnostem a dovednostem. Dědit znamená, mít podíl, mít nárok, že s námi Bůh počítá. Naše dědictví nemůže jen tak propadnout. To názorně můžeme vidět na podobenství o marnotratném synu, který má u svého otce dědictví, i když už promarnil svůj podíl.
U nebeského Otce o to dědictví přijít nemůžeme, leč bychom ho sami odmítli a nechtěli ho. I my křesťané hodně vzdáleni-prostorem i časem-od Židů i Řeků, můžeme o sobě tvrdit, že jsme Abrahamovo potomstvo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.
A co Bůh nám vlastně zaslíbil? Inu, věčný život v Ježíši Kristu a podíl na Božím království. A to vše pro ty, kdo upřímně věří v Krista a zachovávají jeho slovo a podle jeho slova žijí. To je evangelium dnešní neděle.

Modlitba: Díky Pane, že se o nás staráš a že máš s námi své plány. Často jim nerozumíme hned a někdy se nám ani trochu nelíbí. Prosíme tě, buď s námi a ukazuj nám, že i jiný plán než ten náš může být dobrý. Ukazuj nám, z čeho všeho se můžeme radovat a za co všechno můžeme děkovat. Děkujeme ti za to, že o tobě víme, za všechny ty, kteří nám tvé evangelium přinesli. amen