28.4.13

28.4.13

První čtení: Gn 42, 18-38

Text kázání: Gn 42, 21

Nechť Tvé slovo jasně vzplane a ostříhá našich cest.

Kázání: Milí přátele v Kristu, v našem předčteném příběhu je jedna velmi důležitá věc, která Josefovým bratrům nedává klidně spát. O této věci se dozvídáme v 21 verši: „Jistě jsme se provinili proti svému bratru; viděli jsme jeho tíseň, když nás prosil o smilování, ale nevyslyšeli jsme ho. Proto jsme přišli do tísně teď my.“

          Už jednou se Josefovi bratři vrátili domů bez jednoho bratra. Bylo to kdysi dávno, když v rukou drželi zakrvácenou pestrobarevnou suknici, která patřila Josefovi a dopustili se velké lži. Tehdy otci tvrdili, že Josefa roztrhala divá zvěř. Nyní půjdou domů bez dalšího. Věci se začínají pomalu, ale jistě propojovat a spojovat. Začínají se jim vybavovat detaily toho, co před dobrými dvaceti lety udělali bezbrannému Josefovi. Mám za to, že to chtěli pohřbít hodně hluboko do svého nevědomí a už na celý ten zločin nikdy nepomyslet, udělat tlustou čáru za svou minulostí. Svědomí však nelze jednoduše umlčet a pokud ho Duch Boží probudí, tak je skutečně k neutišení.

          Čas nemůže nijak zmírnit vinu. Čas nevymaže záznamy svědomí. Čas nedovede odstranit zločin. Známe to dobře i ze světové literatury, známý a velmi úspěšný román ruského spisovatele Dostojevského Zločin a trest nám také dobře ukazuje, že zločin provází člověka neustále, nelze ho jednoduše vymazat. Lidské zákony sice nabízejí takzvanou promlčecí dobu – když uplyne určitá lhůta od spáchání nějakého trestného činu nebo podvodu, tak je zločin promlčený a pokud zločinec nebo podvodník nebyl do té doby dopaden a odsouzen, tak už ho nelze z toho zločinu, který spáchal, obžalovat.

          Ale Bůh vidí všechno, On se nedá oklamat. U Boha není žádná promlčecí lhůta. Před Hospodinem je každý zločin takový, jako kdyby se stal právě nyní a teď. Bůh atakuje naše svědomí i po dlouhých letech.

          A je to právě Hospodin, který začíná probouzet svědomí Josefových bratrů. Hospodin se však zároveň zachovává prostřednictvím Josefa milosrdně. Je to však milosrdenství, které je kombinované s přísností. Josef pláče, vždyť před sebou vidí své bratry a chce je obejmout, ale také ví, že musí podrobit bratry zkoušce. Musí se prokázat opravdovost a ryzost bratrů.

          Proto ukazuje na Šimeona, kterého si vybírá a nechává ho před očima bratrů spoutat. Proč právě Šimeona? Šimeonovi podle tehdejších pravidel mělo připadnout prvorozenectví, které Jákob odebral Rúbenovi a dal ho Josefovi. Josef byl však pokoutně prodán do Egypta, takže bylo logické, že Šimeon měl být budoucím vůdcem a praotcem svého lidu. Přivedou bratři kvůli Šimeonovi svého nejmladšího bratra, Benjamína? To byla velmi těžká zkouška.

          Vedle určité tvrdosti a přísnosti však Josef také ukazuje jinou tvář. Tvář velkého milosrdenství. V 25 verši totiž čteme: „Nato dal příkaz, aby naplnili jejich měchy obilím, vrátili každému do jeho pytle stříbro a dali jim potravu na cestu. Učinili tak.“ Josef se přičinil o to, aby jeho rodina v keneanské zemi nehladověla, dal jim dost jídlo na cestu domů, a navíc se postaral o to, aby bratři o nic nepřišli – vrátil jim jejich stříbro. Nevíme sice přesně, co tím zamýšlel, ale víme naprosto přesvědčivě, že to byl skrytý Boží plán a Bůh toho využil, jak to vidíme i v následujících verších.

          Josefovi bratři se vrací domů velmi zkroušení a ve špatné náladě. Nyní již otce nepodvedou, ale všechno mu na rovinu řeknou. Ano, Šimeon je zajat v Egyptě, není s námi. Zajímavé na tom byla skutečnost, že až do určité chvíle Jákob vůbec nijak nereagoval. Žádný pláč, žádné zděšení. Teprve když jeho synové vysypaly své velké pytle s obilím a nalezli každý své stříbro, tak čteme o tom, že na všechny padla bázeň. Ano, možná to byla taková bázeň, kterou měl Jákob, když bojoval s Neznámým u potoka Jabok. Ano, všichni tuší velké tajemství.

          Jákobova reakce však přijde záhy. Jákob se cítí podveden, přišel již o milovaného Josefa, nyní přichází na řadu Šimeón a Benjamín. Jákob však o Benjamína rozhodně nechce přijít a proto nechce svého nejmladšího syna do Egypta pustit. Na scénu však přichází opět nejstarší Jákobův syn Rúben, který za Benjamína nabízí své dva vlastní syny. Ale dva Rúbenovi synové Jákoba nepřesvědčí, prozatím zůstane neoblomný a Benjamína do Egypta nepustí.

          Milí přátele v Kristu, Josef na začátku dnešní perikopy nahlas před bratry prohlásil, že se bojí Boha. To by Egypťan jistě neřekl. Josefovi bratři tedy mohou tušit, že před nimi stojí někdo, kdo je jejich víře velmi blízký. Josefova bázeň je zcela jistě nefalšovaná, neboť na vlastní kůži poznal, že Hospodin existuje. Na jeho bratry přišla rovněž Boží bázeň po cestě domů a potom znovu doma, kdy v pytli našli váček se stříbrem. Spolu s nimi se sevřelo srdce také Jákobovi. Už to byl starý muž – bylo mu sto třicet let. Už to bylo docela dávno, co urputně zápasil s Bohem u potoka Jabok. Nyní mu znovu přebíhal mráz po zádech, protože v tom, co se dělo, musel vidět Boží neviditelnou ruku. Bůh ho pomalu, ale jistě připravoval na setkání s dávno oplakaným synem, kterého měl nade vše rád. Ale o tom uslyšíme až v dalších kapitolách knihy Genesis.

          Modlitba: Nebeský Otče, děkujeme Ti za to, že i na stránkách Starého zákona je zmínka o velkém milosrdenství. Kdyby se Josef pouze spolehl na zákon odplaty, byli by Josefovi bratři mrtví. Ovšem Josef šel cestou odpuštění a tak i na stránkách Starého zákona smíme slyšet, že neplatí pouze oko za oko a zub za zub.

Zde můžete psát...