31.3.13

31.3.13
První čtení: J 20, 1-20
Text kázání: J 20, 15 a J 16,20

Pane, otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého. amen

Kázání: Milí přátele v Kristu, opět jsou tady velikonoce a my si dneska připomeneme slavnou událost Kristova vzkříšení, tentokrát pohledem evangelisty Jana.
Křesťanské velikonoce jsou obestřeny zvláštním mystériem a tajemstvím. Stalo se totiž našemu omezenému rozumu něco zcela těžko srozumitelného a pochopitelného. Událost velikonočního rána si nedovedeme racionálně vyložit, zcela se vymyká našemu lidskému chápání. Jakákoliv chytrá poučka, která by vysvětlovala událost Kristova vzkříšení, bude vždycky jen marný a jalový pokus opsat to, co je lidskými slovy nevysvětlitelné. 
Pojďme se nyní podívat na text evangelisty Jana. První, kdo toto nezvyklé nedělní ráno jde k hrobu, je Marie Magdalská. Tohle jméno může někoho překvapit, jak to že zrovna tato žena. Proč tam nejdou jeho učedníci nebo jeho matka Marie či jiní Ježíšovi sourozenci? Ne, evangelista Jan praví, že tam šla Marie Magdalská. To, že jde k Ježíšovu hrobu Maří Magdaléna, nezní však úplně nelogicky. Marie Magdalská byla totiž Ježíšovi nesmírně vděčná, vždyť kdyby nebylo Ježíše, byla by pravděpodobně ukamenována a již by nežila. Ježíš jí však nezachránil pouze holý život, on pro ni udělal mnohem více, on její život radikálně proměnil a změnil. Marie je od setkání s Ježíšem zcela jinou ženou. Marie je ženou, která se vnitřně změnila, neboť si uvědomila své chyby a prohřešky. A také našla spasitele, tedy bohočlověka, který ji vytáhl z jejího nečistého způsobu života.
Nyní jde Marie k hrobu a vidí odvalený velký a těžký kámen. S touto překvapivou novinou běží k Petrovi a Janovi a vše jim vyloží. Nyní jdou k hrobu také oni, nejbližší Ježíšovi učedníci. I oni se na vlastní oči přesvědčí, že kámen je odvalený a hrob prázdný. Co to všechno znamená, co se jen mohlo stát? Mají v tom prsty velekněz nebo farizejové či dokonce Pilát pontský a římští vojáci?
Marie však dále zůstává u hrobu a pláče. Její slzy nejsou nacvičené ani hrané. Marie se potřebuje vyplakat, vždyť zabili Ježíše a nyní ještě ukradli jeho tělo. Ona se ani nemůže s ním důstojně rozloučit a pomazat jeho tělo. Její pláč je zcela jistě upřímný.
V prázdném hrobě však spatří dva anděly v bílém rouchu. To není přelud ani fata morgána, ale holá skutečnost.  Zářivě bílí poslové Boží totiž mluví. Osloví tedy Marii a tážou se jí: „Proč pláčeš?“ Marie bez přetvářky odpoví: „Někdo odnesl mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Zatímco se mluví o Kristu, Kristus je přítomen, neboť stojí za Marií a položí jí stejnou otázku jako dostala od zářivě bílých andělů. „Proč pláčeš?“
A zde si musíme připomenout ten druhý verš, který jsme si z Janova evangelia dnes přečetli a který říká: „Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat.“ Ano, v tuto chvíli Marie pláče a učedníci jsou skleslí a zalezlí. Vyplnilo se přesto to, co Ježíš před svým utrpením a smrtí říkal. Učedníci jsou smutní, zatímco Ježíšovi nepřátele se radují. Tohle všechno však nemá trvat dlouhou, neboť smutek a zármutek se promění v radost a veselí.
Zatím však Marie svého mistra nepoznává a myslí si, že je to obyčejný a prostý zahradník, který může za to, že Ježíšovo tělo není v hrobě. Marie rozpoznala svého mistra a učitele až poté, co byla oslovena svým vlastním jménem. Až poté Marie zvolá: „Rabbuni, Mistře.“ V Ježíšově blízkosti prožívá radostnou jistotu, že Ježíš je živ, je Kristem a Mesiášem, který zachraňuje nejen ji, nýbrž i každého člověka. Podobně i dnes vzniká víra v Ježíše Krista. Osobním zavoláním. Uvěřit v Krista můžeme jedině tehdy, když slyšíme jeho hlas a rozumíme mu. Pak v něm rovněž poznáme osobního spasitele, který má moc spasit nás a naše životy.
A tak se hořký smutek a zármutek mění v upřímnou radost, kterou můžeme zakoušet i v tuto chvíli. Vždyť velikonoční ráno je tou nejradostnější události pro každého křesťana. Smutek se mění v radost a podobně jako Ježíšovi učedníci i my již nemusíme plakat a naříkat, ale radovat se. Proto je velikonoční neděle zcela jiná než ostatní předvelikonoční dny, které byly naplněny těžkým steskem a hořkým smutkem. Tam měl smutek však své místo, neboť Kristovo utrpení a smrt nemůže přinášet radost a uspokojení. Velikonoční neděle je však prozářena upřímnou radostí. Dnešní den se můžeme radovat, neboť se už ukázala cesta, která vede od zlého k dobrému. Smrt byla poražena a zlo definitivně prohrálo.
Milí přátele v Kristu, velikonoční zvěst nás chce potěšit a vlít do našich životů optimismus a dobrou náladu. S dobrou náladou se totiž lépe překonávají životní nástrahy a překážky. O tuto dobrou náladu nás nikdo nemůže oloupit nebo připravit, ledy my sami sebe a to tím, že budeme neustále zachmuření, že budeme stále naříkat a rmoutit se. Věčná nespokojenost tak zůstane opravdu věčná a náš zasmušilý pohled a životní názory nikoho nepřesvědčí, že by se měl rovněž stát křesťanem. Naše radost by měla vyzařovat z nás samých a to tím, že sami sebe nebudeme brát tak smrtelně vážně. Naše soběstřednost musí ustoupit službě pro Krista. My přece nevážeme lidi na sebe či na to, že chodí tady ten či onen sympatický a milý člověk, ale chceme vázat lidi na Krista. Kvůli Kristu by lidé měli chodit do kostela a do sboru, ne kvůli nějakému schopnému kazateli nebo proto, že je tady pohoštění nebo jsou tady příjemní lidé. Ukřižovaný a vzkříšený Kristus je hlavní postavou každých bohoslužeb a kvůli němu se tady scházíme a shromaždujeme. A Ježíš Kristus vstal dnes z mrtvých a to je ta nejdůležitější zpráva ze všech. Vzkříšený Ježíš volá každého z nás jménem, aby ho následoval. Kdo jeho hlas ve svém srdci opravdově slyší, nechť tak učiní.

Modlitba: Prosíme tě, Pane, aby světlo naděje z tvého vzkříšení prosvětlilo naše životy, abychom v síle tvého slavného vítězství mohli žít radostně v tomto pokřiveném světě. Je v něm radosti tak poskrovnu a málo.